CHMEL OTÁČIVÝ - Humulus lupulus L.

14.09.2020

Čeleď: Cannabaceae Endl. - konopovité

Chmel otáčivý je dvoudomá, pravotočivá, vytrvalá liána. Roste na vlhčích místech v okolí potoků a řek, v křovinách, v lužních lesích apod. Jedná se o starou kulturní rostlinu, která se u nás pěstuje od roku 859. Pěstují se hlavně samičí rostliny, které jsou zpracovávány především v pivovarnickém průmyslu. Planě roste téměř po celé Evropě.

Historie

V antice se používal k povzbuzení trávení a k léčbě střevních potíží. Římský léčitel Plinius jej doporučoval pěstovat v zahradách, protože mladé výhonky je možné na jaře konzumovat jako zeleninu (než časem zhořknou), podobně jako chřest.

Prokazatelně se pěstoval již v 8. století ve Francii. V té době přišli mniši s myšlenkou přidávat chmel do piva, kvůli trvanlivosti. Konzervovali tak tenkrát pivo i víno, ale v lékařství ještě moc velkou roli nehrál.

V 11. století Hildegarda z Bingenu ve svém díle Psychica zdůrazňuje uklidňující účinky chmele, vyzdvihuje také, že zatěžuje vnitřnosti a činí člověka smutným. Klášterní léčitelství jej později klasifikovalo jako rostlinu hřejivou a vysušující.


Albert Veliký ve svém De Vegetabilibus napsal:

"Ve chmelovém květu vzniká a zraje malé zrnko ... květ uchovává tekutiny ... zatěžuje však hlavu..."


Asi před 1000 lety se začal používat ke konzervaci kvašeného nápoje - piva. Pivo bylo původně jen náhodným vedlejším produktem při pečení chleba. Během času lidé zjistili, že chleba z naklíčeného obilí vydrží déle. Začali tedy obilí máčet, aby mohlo vyklíčit, a když se do této vody dostaly náhodou kvasinky ze slupky ovoce, vzniklo tak první primitivní, sladké pivo. Pivo byl údajně výborný a oblíbený nápoj, i když na dnešní poměry chutnal možná dost netradičně až odporně.

Adam Lonitzer jej doporučoval při astmatu, hnisajícím uchu, žloutence a vodnatelnosti a chorobách sleziny. Podle nauky o charakteristických znameních byl chmel, kvůli svým "chloupkům", považován za prostředek podporující růst vlasů. Prostý lid té doby chmel užíval nejen při jaterních a žaludečních chorobách, ale také při dně, jako uklidňující prostředek a jako anafrodisiakum - prostředek, který potlačuje sexuální touhu.


Adam Lonitzer na prahu novověku napsal:

"Krotký chmel v Německu, Polsku a Čechách přepilně jest sázen, vyrůstá do výšky na tyči proň vsazené, a v měsíci červnu dostává květ, jenž na pivo se obvykle používá ... chmel melancholii a trudnou mysl z těla zahání."


Chmel byl dobře znám v Anglii. Hojně rostl jako divoká rostlina a v lidovém léčitelství býval hojně užíván k povzbuzení chuti k jídlu. V Anglii bylo pivo vždy oblíbené, zprvu jako sladký nápoj, do kterého se přidávaly bylinky, ale ne chmel. Chmel do piva začali přidávat Němci někdy kolem 9. století. Přidání chmele způsobilo, že pivo se stalo hořkým nápojem a také mělo delší trvanlivost. Ve 14. století už v Evropě většina piv obsahovala chmel. Angličani po vzoru střední Evropy také začali chmel přidávat do piva, a strhla se bitva. Pivovarníci byli potěšeni, protože chmel prodloužil životnost piva, ale lidé sepisovali petice, aby bylo přidávání chmele do piva zakázané. Jindřich VIII. označil chmel za "škodlivý plevel, který by mohl lid ohrožovat". Tento zákaz zrušil až jeho syn v roce 1552.


Spisovatel John Evelyn napsal:

"Chmel udělal z našeho dokonalého piva pivo obyčejné. Tato přísada sice nápoj konzervuje, ale za to musíme zaplatit ztrátou výtečné chuti, mučivými nemocemi a kratší délkou života."


A tak se z chmele stala oblíbená kulturní rostlina a po celé Evropě rostly chmelnice. Lidé, kteří chmel pěstovali a sklízeli, si povšimli, že sběrači se rychle unavili a ženy sběračky dostávaly menstruaci dříve. Po čase tedy rostlina dostala pověst sedativa a přípravku k vyvolání menstruace. Jako sedativum se zašíval také do polštářů.

V 17. století Nikolas Culpeper doporučoval chmel na uvolnění problémů s játry a slezinou, vyčištění krve, jako podpůrný prostředek při léčbě "francouzské nemoci" - syfilidy, a pro vyvolání menstruace u žen. Také napsal, že chmel dělá pivo lepším.

V Číně byl předepisován na uklidnění podrážděného zažívacího traktu, při léčbě lepry, TBC a úplavice.

Sběr

Při práci s chmelem je vhodné použít ochranné pomůcky - viz "kontraindikace a vedlejší účinky". Sbíráme samičí plodní šištice před dozráním, a chmelové žlázky, tzv. lupulin* - Strobilus at Glandulae humuli lupuli. Sběr je vhodné provádět na přelomu srpna a září. Šištice sušíme do 40 °C. Droga má aromatickou vůni a škrablavou chuť.

Chmelové žlázky se získávají proséváním usušených šištic a dalším čištěním. Droga charakteristicky zapáchá a je chuti kořenitě hořké.

Můžeme sbírat jak plané formy chmele, tak ty kulturní. Uvádí se, že chmel rostoucí volně může mít méně razantní účinek, ale je spolehlivý. Drogu skladujeme maximálně 1 rok. U starší drogy rychle klesá obsah účinných látek.

*Lupulin je hrubý zelenožlutý prášek nacházející se v chmelovém květu. Obsahuje několik chemických látek, které mu dávají hořkou chuť. Je užíván jako utišující prostředek (sedativa) při dráždění urogenitální (vylučovací) soustavy.

Obsahové látky

Chmelové žlázky obsahují pryskyřici, hořčiny, silici (0,3-1 %, beta myrcen, humulen, karyofylen), flavonoidy (rutin, quercitrin, astragalin), lupulon, humulon a jejich deriváty (15-30 %), fytosteroly a vosky. Šištice jsou složením velmi podobné.

Účinky

Výrobci piva udělali dobře, že do nápoje přidali právě chmel. Obsahuje totiž humulin a lupulin, tyto dvě složky hubí bakterie způsobující rozklad jídla. Jako léčebný prostředek jej využijeme při infekcích, nespavosti, podrážděnosti a úzkosti, při trávicích potížích, a ženských potížích.

Chmel působí sedativně, hořčiny v něm obsažené podporují trávení, díky obsahu hormonálních látek tlumí mužskou pohlavní předrážděnost a ženám díky tomu pomáhá s regulací menstruačního cyklu a při problémech v klimakteriu. Pomáhá také, pokud si žena přeje otěhotnět - napomáhá dozrávání vajíčka a ovulaci. Zároveň pomáhá takové ženě udržet si v takové choulostivé situaci trpělivost a chladnou hlavu.

Dále působí desinfekčně a antisepticky. Užíváme při dyspeptickém nadýmání a jako pomocný prostředek při léčbě TBC. Jako fytoncidum jej můžeme využít také v kloktadlech.

Z chmelových šištic se připravuje obvykle nálev nebo macerát. Dávkování je 10 - 15 g v jedné dávce, 3 - 5 g denně.

Lupulin se běžně užívá jako prášek - 0,5 - 1 g jako sedativum, užíváme 2 - 4x denně. Při nespavosti užíváme 1 - 1,5 g hodinu před spánkem.

Obojí má stejný účinek, ale šištice jsou slabší, proto se jim dává přednost.

Z čerstvé drogy se připravuje tinktura, pro použití v době, kdy droga není k dispozici (výhodné vzhledem ke klesajícímu obsahu účinných látek).

Chmel je dobrý také ve směsích, ale není vhodný pro dlouhodobé užívání, po 3 měsících léčby přecházíme na jiný prostředek.

Do směsí, které podporují tvorbu žaludečních šťáv, se hodí, chmel se zeměžlučí, jablečníkem, meduňkou nebo vachtou trojlistou. Takové směsi se pak pijí před jídlem.


Uklidňující čaj:

  • 2 díly chmelových šištic
  • 1 díl kořene kozlíku
  • 1 díl nati meduňky
  • 1 díl květu vřesu

Směs připravíme jako nálev, podáváme podle potřeby několik šálků denně.


Zevně můžeme využít desinfekčního působení ne jenom jako kloktadla, ale i jako obkladů nebo koupelí, případně jako součást kosmetických přípravků - používá se jeho hormonálně účinných složek k oddálení stárnutí pleti.

Jeho hlavní význam už byl zmíněn v historii - používá se jako dochucovadlo a konzervační prostředek při výrobě piva.

Kontraindikace a vedlejší účinky

Chmel je drogou alergotropní - může vyvolávat alergickou reakci. Lidem, kteří chmel sbírají, se může udělat vyrážka, která se nazývá chmelová dermatitida, někdy také oční zánět. Stejně jako většina ženských bylin, hlavně ty které obsahují hormony podobné ženskému estrogenu, by jej neměly užívat těhotné a kojící ženy a ženy s rakovinou prsu vyvolanou estrogenem!