FIALKA, VIOLKA NEBO MACEŠKA

28.02.2021

Čeleď: Violaceae Batsch - violkovité

Rod Viola má podle některých botaniků až 400 druhů rozšířených téměř po celém světě. Za původní centrum se považuje Jižní Amerika. Zahradníci rozlišují dva typy - první je maceškovitého typu a fialkového typu.

Violka vonná - Viola odorata L.

Violka - posel jara, je vytrvalá bylina, která dosahuje výšky jen 10 - 15 cm, která na sebe brzy na jaře upozorňuje především svou výraznou vůní a fialovými květy. Není však vzácností potkat květy bílé. Najdeme ji běžně růst v Evropě na sever po jih Švédska a Finska, na východě po střed evropské části Ruska, dále třeba na Kanárských ostrovech, v severní Africe, Malé Asii nebo na Kavkazu. Ráda roste na částečně zastíněných místech, v nižších trávnících, křovinách nebo parcích. Violka vonná je pěstována od středověku a od této doby u nás také zplaňuje.

Viola trojbarevná - Viola tricolor L.

Jedná se o jednoletou bylinu, někdy se uvádí i dvouletou, dosahující výšky maximálně 35 cm. Květy jsou nahoře fialové, ostatní světlé sytě žluté. Vyskytuje se téměř po celé Evropě, ale chybí ve Středozemí. U nás se vyskytuje ve čtyřech ekologicky odlišených poddruzích. Nejrozšířenější je nominátní druh (subsp. tricolor), další tři jsou Viola tricolor subsp. saxatilis, subsp. polychroma, subsp. curtisii. Poslední tři poddruhy jsou chráněné. Violka trojbarevná pravá (subsp. tricolor) je hodnocena jako nedostatečně prostudovaný poddruh. Záměna je možná s violkou rolní.

Nominátní druh najdeme na okrajích cest, na náspech, v zahradách, na pasekách, jako polní plevel a je zavlečena i do hor. Violka trojbarevná skalní (subsp. saxatilis) se vyskytuje na skalních stanovištích, ve štěrbinách skal, v. t. různobarevná (subsp. polychroma) roste na horských loukách a pastvinách, má ráda kyselou půdu. Poslední v. t. Curtisova (subsp. curtsii) roste na písečných přesypech a u nás ji nalezneme pouze na jižní Moravě. Všechny kvetou od května do září.

Violka rolní - Viola arvensis Murray

Violka rolní je jednoletá bylina, dorůstající výšky až 30 cm a se smetanově žlutými květy s tmavou paprsčitou kresbou. Vyskytuje se v celé Evropě a roste na polích, rumištích, podél cest a většinou na místech, která jsou ovlivněna lidskou činností. Roste i na vlhkém i suchém podkladu, málokdy na kamenitých stráních. Kvete od dubna do září.


Historie

Před více jak 2000 lety v Athénách si lidé fialku oblíbili pro její schopnost uklidňovat, mírnit hněv a také proti nespavosti. Hippokrates violku nazýval "černou fialkou". Římský přírodovědec Plinius doporučoval máčenou fialku ve vodě proti dně a věnec z fialek na hlavě proti bolestem hlavy a závratím. Kolem roku 500 pomocí violky údajně zkoušeli léčit rakovinu kůže.

Keltové údajně míchali květy fialky s kozím mlékem a vyráběli tak výborný kosmetický přípravek. Ve středověku se fialkami léčili dětské nemoci, bolesti hlavy, epilepsie a kašel. Fialkový olej společně s růžovým olejem sloužil jako základ komplexních léků. Používali jej téměř při všech vnitřních chorobách poraněních. Díky chladivému účinku pomáhal při horečce.


"Ni nádhera růže ni lilie nemůže vonnou fialku předčiti v podobě, vůni a účinnosti. Ctnosti její souzeny jsou jako chladivé a zvlhčující v prvním stupni... Rozmačká-li se a přiloží, mírní zapálená místa těla. Tomu, kdož pil a nyní opojením trpí a těžkou má hlavu, tomu utrpení to vyžene fialek vůně - stačí jen přivoněti nebo hlavu si jimi ověnčiti."

Odo Magdunensis, Macer Floridus; překlad z knihy Bylinky z klášterní lékárny, J. G. Mayer


Teprve Leonard Fuchs (1501 - 1566) odlišil macešku - violku trojbarevnou od ostatních, do té doby není jasné o který druh se přesně jedná.

V 16. století se z fialek vyráběl sirup a užíval se jako velmi mírné projímadlo pro děti. Kromě toho užívali sirup i dospělí - na epilepsii, zánět pohrudnice nebo na žloutenku.


"Kdo je plný v prsech a těžce oddychuje, nechť si uvaří tuto bylinu v medové vodě nebo sladkém víně, a pije tento odvar ráno a bude se míti lépe, neboť tento nápoj vyčišťuje prsa od lepkavého šlemu a talovu. Pomáhá také malým dítkám, které mívají božec, odkud ji někteří nazývají bylinou psotníkovou. Němci pak Freysam oder Freysamkraut. Nedávno po mnohé zkušenosti shledáno, že voda pálená z květu žene silně pot. Odvar byliny ukládá koliku břišní a záněty u dětí. Usušená bylina macešky rozdělaná na prášek a smíšená s medem, hojí v podobě mazání prašivost a svrab, zasypávaná do ran tyto čistí."

Pietro Andrea Gregorio Mattioli, Herbář čili bylinář


"Fiolná voda: suchotinám, kašlóm suchým, prsóm vyprahlým, žieznivým z vnitřní horkosti, krví chrkavým i hlízám bočním dobrá jest. Moče pálivost i horkost ledvinnú proměňuje. Střeva vyschlostí zavřená svlažuje. S cukrem pitá očí suchost zahání, i horkost - s kafrem smiešená."

Jan Černý, Knieha lékařská, kteráž slove herbář aneb zelinář, reedice 1981


Farář Kneipp píše o macešce, že dobrá proti kožním vyrážkám, chrástům na hlavě u dětí, proti lišejům a uhrům ve tváři. Maceškový čaj podle něj "žene na moč". Je močopudný, a proto by se měl užívat opatrně. Pro malé děti doporučuje 1 dkg sušených macešek na 10 dcl vařícího mléka. Směs děti popíjí po malých dávkách (mírné projímavé účinky). O fialce píše, že se z ní připravuje sirup, který se dává dětem proti kašli a chraptivosti. Čaj z květů a listů se podává proti záduše, prudkému kašli, při souchotinách, horkosti nebo při bolestech hlavy. Odvar se kloktá "je-li oteklý krk". O kořenu píše, že je jedovatý.

I František Dlouhý ve své Herbáři rozlišuje fialku a macešku. Fialku navíc doporučuje na pakostnici - octový odvar nebo k potírání očí - čerstvá šťáva z natě.


"Z listí i květů vaří se thé, které pro své krev čistící účinky odedávna se doporučuje při různých vyraženinách kožních, zvláště lícním oparu dětí, trudovitosti a uhrovitosti dospělých. K účelu tomu vaří se v koflíku vody nebo mléka po lžíci sušených listů i květů maceškových, kořene pýrového a semen fenyklových asi 1/4 hodiny v nádobě přikryté..."

František Dlouhý, Herbář (cca 1900)


Sběr

V lidovém léčitelství se dříve využívala celá rostlina, všechny její části - Herba et radix violae odoratae. V tomto případě se rostlina sbírá v době květu, březen, duben. Častěji se užívá kořen - Radix violae odratae, který se sbírá na podzim. Květ se sbírá spíše do směsí, na ozdobu do jídel, pro výrobu sirupu apod. Při sběru celé rostliny a kořene dbáme na to, aby na místě zůstalo dost dalších rostlin, jsme ohleduplní k přírodě.

Violka rolní - Viola arvensis Murr. je jednoletá bylina, která nevoní. Její nadzemní část tvoří lékopisnou surovinu - Violae herba.

Violka trojbarevná - Viola tricolor L. je také jednoletá bylina, jejíž nadzemní část tvoří lékopisnou surovinu - Violae herba.


Obsahové látky

Bylina obsahuje alkaloid violin, saponiny, malé množství kyseliny salicylové, vonné silice, vosky, slizy, kaučuk a další látky.


Využití

Fialka se doporučuje především na vykašlávání - podporuje tvorbu hlenů. Využívá se ale také k účinku močopudného a protirevmatického. Celkově napomáhá látkové výměně v organismu. Podporuje usazování vápníku v kostech, působí proti alergiím a otokům a tlumí krvácení do tkání.

Zevně violku můžeme použít při omývání nebo obkladech, špatně se hojících ran, lišejích, oparech i exémech. Využíváme ji ve formě nálevu, tinktury nebo bylinného balzámu. Dobré výsledky jsou pozorovány i u dětí při vyrážkách - koupel. Odvarem z kořene omýváme pokožku hlavy při padání vlasů.

Drogu je možné běžně kombinovat do směsí s dalšími bylinami.

Dříve se při zánětech plic užívaly květy fialky - 1 polévková lžíce se spařila vařící vodou a nechala 10 minut luhovat. Nálev byl podáván před jídlem v dávce dvou až tří běžných šálků na den.

Pro zklidnění pokožky nebo po opalování se používá fialkový olej: 0,25 l oleje (například mandlového) a hrst fialkových květů se smíchá a nechá 7 dní macerovat na tmavém místě. Po 7 dnech scedíme a květy vylisujeme, měly by ztratit barvu a skladujeme ve tmavém skle, na tmavém místě. Olejem potíráme postižená místa.


Kontraindikace a vedlejší účinky

Při předávkování drogou violky vonné se mohou dostavit vedlejší účinky ve formě nevolností, které jsou spojené s pocitem dávení. Při běžném dávkování se nežádoucí účinky neprojevují a nejsou známy žádné kontraindikace.