Středověké kláštery a jejich význam v historii léčivých rostlin

31.12.2020

Středověké kláštery byly zakládány v odlehlých lesích. Byly obehnány zdmi, aby se tak oddělil prostor "zbožné kultury" a světského světa. Díky své vzdálenosti byly kláštery chráněny před válkami, epidemiemi nebo před politickými a společenskými zmatky. Vzdělanost v klášterech kvetla a rostl tu i zájem o přírodní vědy a medicínu.

Příklad rostlin, které se pěstovaly ve středověkých klášterních zahradách:

Zakládání nových klášterů a šíření nepůvodních druhů rostlin

Když už se mniši nedokázali v mateřském klášteře uživit, opustili jej a putovali do nových zemí založit kláštery nové. S sebou si brali mateřské rostliny nebo osivo pro založení nových zahrad. Jejich cílem byla soběstačnost. Nový klášter musel mnichy uživit nezávisle na mateřském klášteře a světském světě. Všechny rostliny potřebné pro obživu i léčení si sami pěstovali nebo sbírali v okolí.

Tyto zahrady se rozdělovaly na hortus - užitkové a herbularius - "bylinkové". U zahrad byly další prostory, které sloužily jako místo pro zpracování sbíraných nebo napěstovaných rostlin. Z těchto prostor se později vyvinuly lékárny.

Díky zakládání nových klášterů se začaly šířit nepůvodní druhy rostlin, které byly v zahradách pěstovány. Jsou to rostliny původem ze Středomoří. Spolu s šířením rostlin se šířilo také povědomí o jejich využití.

Klášterní medicína ve středověku je významná, protože zde vznikala obsáhlá nejen lékařská díla, díky kterým dnes víme, jaké rostliny se ve středověku k léčení používaly, sbíraly a pěstovaly.


Revoluční myšlenka

Úplný počátek mnišského léčitelství je připisován Egypťanovi, který si říkal sv. Pachomius (narozen 346). V roce 315 založil první řád a klášter v opuštěné osadě Tabéne u řeky Nil. Pro členy řádu platily určitá pravidla, tzv. řehole, kterou Pachomius sepsal.

Člověkem, který stojí na počátku benediktýnského řádu, je Svatý Benedikt z Nursie, který během svého života sepsal řádovou řeholi Regula Benedicti. Jeho revoluční myšlenkou bylo, že se v klášterech mohou léčit nejenom příslušníci řádu, ale všichni, kteří se v nemoci na klášter obrátí. Povinnost starat se o nemocné byla povýšena nad veškeré ostatní povinnosti.

Další významnou osobností byl bratr Cassiodor, který založil mnišskou akademii, kde se kromě svobodných umění vyučovalo i medicíně. Tento ústav měl rozsáhlou knihovnu se spisy klasického starověku - Hippokrata, Dioscorida, Galéna nebo Plínia. Ve svém díle bratr Cassiodor vyzíval mnichy, aby se učili poznávat vlastnosti bylin, četli a studovali antické vědy, především medicínu a nauku o bylinách nebo o mísení léků. V Antice vznikla celá řada spisů, které se staly základem středověkého lékařství.

Karolinská renesance, pergamenový svitek a poezie

Dalším, kdo se zapsal do historie léčivých rostlin, byl Karel Veliký (období vlády 747 - 814), který vydal spis Capitulare De Villis, ve kterém najdeme 73 rostlin, které musely být pěstovány na statcích i v klášterech. V jeho době, v tzv. "karolinské renesanci", vznikl také Loršský lékopis, sepsaný pravděpodobně v klášteře Lorsch pod vedením arcibiskupa Richboda. Spis vyzdvihuje lékařství na povolání dané Bohem, protože léčit druhé znamená prokazovat mu službu.

Plán ze Sankt Gallen je pergamenový svitek z 9. století, který nám mimo jiného ukazuje ideální podobu zahrady s léčivými rostlinami. Mimo tuto zahradu zobrazuje další tři druhy zahrad, které měly být založeny v benediktýnském klášteře.

Nejen seznamy rostlin, herbáře a plány zahrad nám pomáhají vytvořit si kompletní představu o léčivých rostlinách středověku., je to také poezie Walahfrida Straba, který nás ve své básni - O Zahradnictví provede zahradou léčivých rostlin. De Viribus Herbarium je další báseň, která vznikla v letech 1070 - 1112, a pojednává o léčení bylinami. Napsal ji Odo Magdunensis.


Významný překladatel, abatyše a kniha o zemědělství

Zajímavou postavou byl také Constantinus Africanus, který kolem roku 1075 cestoval do Salerna jako obchodník s léčivými rostlinami. Přinesl s sebou, mimo jiné, lékařské knihy - arabské a perské, některé byly arabskými přepisy Hippocrata a Galéna. Významným se stal proto, že tyto knihy překládal a jeho práce byla používána k výuce až do 17. století.

Další významnou postavou je Sybila Rýnská - alespoň takto byla přezdívána Hildegarda z Bingenu (1098 - 1179). Za svého života sepsala několik děl. Spojovala různé léčebné metody do jedné - její léčba byla tzv. všeobsažnou.

Pietro de´Crescenzi napsal nejvýznamnější středověké dílo o zemědělství - Zahradní umění Pietra de´Crescenzi: osmá kniha zemědělské encyklopedie Ruralia Commoda z let 1304 - 1309. Najdeme zde praktické rady při zpracování půdy nebo doporučení pro pěstování rostlin. I zde najdeme celou řadu rostlin léčivých.

Vrchol a úpadek středověké klášterní medicíny

Jako jeden z hlavních důvodů, proč se kláštery uzavřely pro veřejnost, je uveden zvyšující se počet simulantů. V klášterech byla s léčením poskytována celková péče, která zahrnovala i podávání kvalitních potravin - například maso, sýry nebo víno. Kláštery se plnili pacienty a mniši se zdokonalovali ve svých znalostech rostlin, pěstování a medicíny. V klášterech vznikali už i přímé specializace - například chirurgie.

Klášterní medicína ale neupadala jen díky těmto důvodům. Tím hlavním důvodem byl příchod arabského učení do Evropy. V Evropě před tím vlivem vnitřních sporů nedocházelo už delší dobu k žádnému posunu, proto Asie prožívala v tomhle oboru svůj vzestup.

I zde se opírali o spisy antických klasiků. Na rozdíl od klášterů však vlastnili kompletnější díla, která přepisovali a postupem času se v léčení zdokonalovali a své postupy zapisovali a učili. Nejvýznamnějším lékařem této doby je Avicena, neboli Íbn Sína, který během svého života sepsal Canon Medicinae. Toto dílo patřilo k nejvýznamnějším dílům medicíny až do 16. století.

Dietetika i v této době šla ruku v ruce s medicínou a vznikaly tzv. zdravotní knihy, které pojednávaly o zdravém životním stylu. Významnou byla kniha Tacuinum Sanitatis, kterou sepsal původně Ibn Butlana (kolem roku 1000 - 1066).

Ve 12. století, kdy jsme v Evropě přijímali učence z Asie, se postupně začaly zakládat lékařské školy a nemocnice. V roce 1113 byla otevřena lékařská škola v Bologni, kde anatom Mondino dei Luicci (1270 - 1326) byl jedním z prvních, který se zasloužil o zavedení anatomických demonstračních pitev. Do této doby byly pitvy přísně zakázány, anatomie člověka nám byla neznámá a docházelo k častým omylům, které pramenily z předpokladu, že lidská a zvířecí těla jsou si velmi podobná.

V této době byla také zavedena Salernská škola, kde vzniklo významné dílo - Regiment Sanitatis Salernitatum. Následoval vznik dalších univerzit - Oxford, Montpellier, Cambridge, Valenzia, Neapol, Padova a konečně 7. dubna 1348 vznikla také na našem území Pražská univerzita, dnes pojmenována po svém zakladateli - Karlova univerzita.

Všechny tyto události pomalu vedly k úpadku středověké klášterní medicíny. V 10. a 11. století vyšly z kláštera Cluny a Gorze reformy, které bojovaly proti zesvětšťování klášterů. Pomyslnou tečku udělal klermontský koncil, který zakázal činnost kléru. Tento zákaz se však prosazoval velmi pomalu, a tak se stalo, že se klášterní medicína začala mísit s medicínou scholastickou. Kláštery například shromažďovaly Salernské spisy a byly připraveny přijmout novou akademickou medicínu. Příkladem je Albert Veliký (1200 - 1280) - dominikánský mnich, který po sobě zanechal 21 nedokončených svazků, které převzal a dokončil jeho žák - Tomáš Akvinský.

Proč některé zdroje neuznávají středověkou klášterní medicínu?

Často můžeme v literatuře narazit na skok od antických klasiků, jakými byli Hippokrates, Dioscorides nebo Galen, rovnou k arabské medicíně. Je pravdou, že v Asii se uchovala nejkompletnější antická díla, a tak měli lékaři nejlepší možný stavební kámen pro svůj rozvoj. Avšak ani zde neexistovaly pitvy, a tak ani arabská medicína příliš nepřispěla k rozvoji anatomie. Všeobecně však ve srovnání s Evropou udělali daleko větší pomyslný krok ve vývoji medicíny.

Důvodem, proč někdy není středověká klášterní medicína uznána, může být jistý kulturní šok - na našem území existoval světský klér a šarlatáni, kteří "léčili" velmi pochybnými metodami, které častěji pacientům uškodili, někdy je dokonce zabili. Medicína praktikovaná v klášterech se však odlišovala. Bohužel, v roce 1130 klermontský koncil zakázal mnichům "studium medicíny za účelem světského zisku" a tím jim práci ztížil natolik, že se kláštery definitivně uzavřely na nějakou dobu před světským světem.