TUŽEBNÍK JILMOVÝ - Filipendula ulmaria (L.) Maxim.

14.08.2020

Čeleď: Rosaceae Juss. - růžovité

Tužebník je vytrvalou bylinou, kvetoucí v červnu až srpnu. Roste u vlhkých břehů, u pramenišť, na vlhkých loukách a v lužních lesích od nížin do podhůří. Na jižní Moravě můžeme vzácně narazit na poddruh Filipendula ulmaria subsp. picbaueri.

V lidovém léčitelství se můžeme setkat také s názvem "tavolník", což je botanicky úplně jiný druh rostlin. Lidové léčitelství také doporučuje sběr tužebníku obecného (Filipendula vulgaris Moench.), který se nazývá také tlustokořenný.


Historie

Plinius jej nazýval "rhodora". V antice se z tužebníku jilmového vyráběla mast utřená se starou kolomazí.

Ve středověku se tužebníku věnuje jedna kapitola v Circa instans , také nazývaná De simplicibus medicinis , což je v překladu "Z jednoduchých léčiv". Oblast použití v tomto dokumentu odpovídá využití v díle Adama Lonitzera, viz níže. Ostatní středověké prameny jsou spíše sporné. Mimo léčivé účinky lidé využívali také chuť květů k aromatizaci a oslazen í medoviny.


"Kořen té byliny jest dobrý na kámen, rovněž těm, kdož obtížně močí a mají potíže bederní. Prášek z kořene slouží těm, kdož mají studený žaludek a nemohou dobře tráviti. Proti asthmatu vezi prášek a encián ve stejné váze a použij je v jídle, to bezpochyby pomůže."

Adam Lonitzer, bylinář napsaný v letech 1557 - 77 - Adam Loniceri Kräuter Buch und künstliche 
Conterfeyungen sammt der Kunst zu Destllieren (překlad z knihy Bylinky z klášterní lékárny, J. G. Mayer)


Jemná vůně se osvědčila také k provonění a osvěžení vzduchu v místnosti a jako podestýlka - lidé rozmisťovali květy tužebníku po domě, aby zakryli zápach. Britský bylinář John Gerard (1564 - 1637) o tužebníku napsal: "

Listy a květy tužebníku jilmového zcela jednoznačně předčí všechny další podestýlkové byliny, které se rozprostírají po domech, neboť jeho vůně je velmi příjemná." 


Údajně si ho oblíbila i královna Alžběta I., která vyžadovala jeho rozprostření ve svých obytných prostorách. Jiné využití v téže době nalezl tužebník i jako okrasná květina ve floristice.

John Gerard také popisuje účinky tužebníku jilmového, který doporučuje povařený ve víně na horečku, jako nálev kapaný do očí proti svědění a pálení. Pozdější bylináři jej doporučují také na průjmy, artritidu, epilepsii a při respiračních onemocněních.


"Kořen přijatý ve víně jest dobrý proti povětrnostem moče čili proti kapavému močení. Tužebník je horké přirozenosti na prvním a suché na druhém stupni. Má moc otvírací, láme kámen a vyhání ho ven, odkudž sluje německy Steinbrech. Odstraňuje zastavení moče a krotí řezavku a bolestivé odkapávání moče, a může se ho užívati v bílém víně ve váze půl lotu."

Pietro Andrea Gregorio Matthioli, Herbář čili bylinář, Praha 1562 (překlad z knihy Herbář aneb od anděliky k žindavě, J. Bednářová)


Během kolonizace se tužebník dostal také do Ameriky, kde o pár století později byl doporučován eklektiky jako adstringens - svíravý prostředek, který má mnohem mírnější působení na zažívání než ostatní, stejně působící prostředky. Dále jej předepisovali při menstruačních křečích a poševním výtoku.

V roce 1839 v Německu chemici objevili salicin v poupatech tužebníku. O 11 let dříve byla tato látka poprvé izolována z vrby bílé Salix alba L. Salicin má silný analgetický účinek - zmírňuje bolesti, snižuje horečku a je protizánětlivý. Salicin a jemu blízká kyselina salicylová mají potenciální vedlejší účinky při vyšší koncentraci - bolest břicha, nevolnost, průjem, žaludeční krvácení nebo pískání v uších (tinnitus). V příliš vysoké dávce může způsobit paralýzu dýchacího aparátu a následně smrt. Oba produkty - salicin i kyselina salicylová se tak začaly chemicky upravovat, aby se zmírnily vedlejší účinky, ale zachovaly účinky léčivé. V roce 1853 chemici přidali k výtažkům z tužebníku molekulární acetylovou skupinu a získali tak kyselinu acetylsalicylovou. Protože je název této kyseliny příliš dlouhý, vzali vědci písmeno "a" z názvu kyseliny a slovo "spirin", které bylo odvozeno od dřívějšího názvu tužebníku - Spiraea. Takto vznikl jeden z nejznámějších léků - Aspirin.

Bohužel si lék zachoval původní vedlejší účinky, viz výše. Německý lékařský časopis vše publikoval a lék tak upadl na 50 let v zapomnění. V 90. letech 19. století chemik Felix Hoffman, který pracoval pro farmaceutickou společnost Fredrich Bayer, hledal účinnější lék na revmatickou artritidu. Tak se Felix dostal zpět k Aspirinu, který měl podle něj méně vedlejších účinků než všechny ostatní dostupné léky. V roce 1899 přišla firma s Aspirinem na evropský a severo-americký trh. Aspirin se stal běžným léčivem užívaným na bolesti, horečku a záněty.


Sběr a obsahové látky

Sbíráme květ - Flos filipendulae ulmaris nebo Spiraeae flos,nebo lidově používanou nať. U tužebníku obecného se podle lidové tradice sbírá kořen, ale některé herbáře uvádějí i kořen tužebníku jilmového. Sbíráme na počátku kvetení. Sušíme rychle, nejlépe do 40°C. Droga má svíravě hořkou chuť. Kořen vykopáváme od srpna do září.

Sekundárními metabolity tužebníku jsou flavonoidní glykosidy (spireosid), fenolové glykosidy (spirein, gaultherin), salicylaldehyd, methylester kyseliny salicylové, třísloviny a další.


Účinky

Tužebník má protirevmatický účinek, potopudný účinek, je vhodný při infekčních horečnatých onemocněních, hlavně díky kyselině salicylové. Narozdíl od aspirinu nedráždí sliznice, naopak ji hojí. Mírní průjem, pomáhá při trávení, při pálení žáhy, mírní křeče zažívacího traktu, staví krvácení a pomáhá od bolesti hlavy. Dále má močopudný účinek, odstraňuje otoky, zlepšuje látkovou výměnu, čímž příznivě ovlivňuje také kožní onemocnění. Pomáhá při střevních zánětech, dyspepsii. Je vhodnou bylinou podávanou na obnovu střevní mikroflóry po užívání antibiotik. Při odtučnění se lžíce sušené drogy večer přelije šálkem vroucí vody a nechá se vylouhovat až do rána - pijeme na lačný žaludek.

Profesor František Dlouhý ve svém Herbáři (vydání okolo roku 1900) uvádí oba druhy tužebníku - jilmový i obecný na tytéž problémy. Odvar z kořene se podle něj užívá při průjmech, proti hlístům, a je to lék, "ženoucí na pot a moč".

Nálev při zánětu kloubů:

  • 1 díl listu břízy
  • 1 díl natě kopřivy
  • 1 díl přesličky
  • 1 díl natě tužebníku

Tři lžíce směsi přelijeme 0,75 l vroucí vody a necháme vylouhovat alespoň 5 minut. Pijeme v průběhu dne po dobu tří týdnů a doplníme o teplé zábaly postižených míst, které připravíme nejlépe z nastrouhaného kořenu kostivalu.

Zevně posypáváme práškem z tužebníku rány a popáleniny.

Z kořene se vyrábí tinktura při nervových onemocněních.

Janča se Zentrichem doporučují bylinářský čaj v dávce 0,6 - 0,8 l denně. Podáváme samostatně i ve směsi. Doporučují tužebník nevařit.


Nežádoucí účinky a kontraindikace

Není doporučováno užívat tužebník lidem, kteří mají poruchu srážlivosti krve. Další doporučení byla stanovena na základě podobných účinků s aspirinem. Na základě podobnosti s aspirinem teda Michael Castleman ve své knize Velká kniha léčivých rostlin nedoporučuje tužebník užívat lidem s astmatem, dětem při horečnatých onemocněních jako je chřipka nebo plané neštovice, těhotným ženám a ženám, které se o početí snaží.