TYKEV & KALABASA

05.10.2020

kalabasa lahvicovitá a tykev obecná

Čeleď: Cucurbitaceae Juss.

Kalabasa lahvicovitá

Lagenaria siceraria (Mol.) Standl.

Syn.: Cucurbita lagenaria L.

Kalabasa je jednoletá mohutná liána s výhony dlouhými až 10 m. Zajímavostí je, že můžeme odřezávat část z jednoho plodu, a ten dál poroste.

Původní oblastí je tropická Afrika a jihovýchodní Asie. Nejstarší kulturní formy pochází z Asie a z Ameriky a jsou staré 10 tisíc let. Vypadá to, že lagenárie byla domestikována 2x. Poprvé v Asii, odkud ale pocházejí také americké linie, a podruhé před 4000 lety v Africe. Rostlina byla pěstována už ve Starověkém Egyptě a v Antickém Řecku. Dnes se pokládá za průkazné, že do Ameriky si ji přinesli Paleoindiáni. Jiné zdroje uvádí, že se do Ameriky tykve dostaly po vodě - plod údajně vydrží na vodní hladině až 7 měsíců!

Již kolem roku 800 se na příkaz Karla Velikého v našich zemích pěstovala kalabasa. Klášterní léčitelství ji klasifikovalo jako chladivou a vlhkou. Používala se při léčbě horkosti vnitřních orgánů, zejména jater, ledvin a močového měchýře.

Ve středověku byl populární močopudný recept ze Salernské školy, ze stejných dílů semen melounu, okurky a kalabasy. Ta se utřela v hmoždíři a smíchala s růžovým nebo fialkovým olejem. Přípravek byl užíván nejvíce na horečku.

V díle středověkého básníka Walahfrida Straba představuje báseň o kalabase nejdelší část cyklu. Identifikaci nám umožňuje básníkův popis plodu, který se vprostřed zužuje, a možnost využití slupky jako nádoby. O tom se zmiňoval už Plinius, že slupka jedině těchto plodů dřevnatí a používá se jí jako nádob na vodu a na uchování vína. Oblíbenost rostliny ve středověku dokazují také středověké malby v komnatách, kde bývá zobrazován prorok Jonáš pod loubím porostlým tykví. U nás to byla právě Lagenaria siceraria (Mol.) Standl., která se k nám dostala patrně z Afriky, a která je popisována ve středověkých herbářích. Cucurbita pepo L. - tykev obecná se k nám dostala mnohem později z Ameriky.


"Kolovat po stole; v horoucí pánvi nasáklou mastným

Tukem a napité kousky mnohdy jsou opravdu libou

Pochoutkou, kterou lze podávat jako výtečný moučník.

Ponechá-li se naopak u matky žhavému dechu

Letního slunce a pak se odřízne ve zralém stavu,

Z téhož plodu lze upravit nádobu, která se hodí

Pro stálou potřebu ..."

Walahfrid Strabo, De Cultura Hortum, v překladu v knize od Jakuba Šimka


"Některé kulaté jsou, dlouhé, křivé nebo jako rohy zahnuté, některé špatné, jiné pak silné, velké nebo malé, podle toho, na jaké zemi roste. Jest to příjemné jídlo v horkých zemích. Takovou rostlinu nalézati lze skoro ve všech zahradách a u plotů. Síla a účinek: někteří tykvemi se čistí, čerstvou tykev vydlabávají, lačně pijí z ní víno, jež přes noc v ní stálo. Oloupané maso tykví dobré jest na oči pálící a ochrnutí palčivá. Jádra roztlučena a s vodou pita na zapálené ledviny a na močení dobrá jsou."

Adam Lonitzer (16. století), Bylinář, v překladu v knize Bylinky z klášterní lékárny


Využití

Nezralé plody se tepelně upravují a pojídají jako pochutina. Vysušené zralé plody se i dnes využívají k výrobě nádob, nástrojů nebo ozdobných předmětů. Odvar z rostliny má mírné antibiotické účinky, slupka stonku působí močopudně, slupka je účinným projímadlem, květy se údajně využívají jako protijed při otravách, semena a olej se využívají zase proti červům.

Rostlina je jinak pro člověka i pro dobytek ve vysokém množství a bez tepelné úpravy toxická!


Tykev obecná

Cucurbita pepo L.

Jedná se o jednoletou jednodomou bylinu s popínavou lodyhou. Je to jedna z nejvariabilnějších rostlin vůbec, plody můžou mít různý tvar, velikost i barvu.

Její původní areál je Střední Amerika, je to pravděpodobně první zdomácnělý druh - Mexiko, Oaxaca - 8750 let př. n. l. Byla tradičně pěstována ve smíšené kultuře s kukuřicí a fazolemi.

Sběr

Sbíráme především semeno - Semen cucurbitae. Semena se sbírají v době zralosti, vyluští se a rychle se suší na slunci. Jejich chuť je olejnatá a mírně nasládlá, jsou bez zápachu. Semena snadno zvlhnou.

Méně často se používá dužina plodů - Fructus cucurbitae. Dužina má význam spíše v kulinářství.

Obsahové látky

Semeno obsahuje fytosterol (ß-sitosterol), kumarín, pryskyřice, hořčinu, nebílkovinné aminokyseliny - cucurbitin, olej, bílkoviny.

Dužina obsahuje cukry, tuk, bílkoviny, enzymy, karoteny, vitamín C a mikroelementy - zinek, draslík a fosfor. Semena vypěstovaná v zemích teplejších oblastí jsou účinnější.

Účinek

Semena se používají zejména v urologii - ovlivňují svalovinu svěračů a zvyšují tlak moči (což se dá využít u mužů s nezhoubným zbytněním prostaty). Vysoký obsah mikroelementů dělá z tykve výborný doplněk stravy při chorobách ledvin, srdce a krevního oběhu. Čerstvá tykvová šťáva vypitá před spaním údajně zklidňuje spánek. Pojídání dužiny také napomáhá při zácpě.

Dříve se užívala semena proti hlístům - asi 50 g semen, nejlépe utřených v hmoždíři s vodou do kaše. Dětem se přidával med nebo kompot. 2 hodiny po užití se vzalo projímadlo - ricinový olej.

Mimořádně dobrá je odrůda Hokkaidó - semena z těchto tykví jsou ověřeným prostředkem jako podpůrná léčba ovlivňující stav prostaty, ale i dalších nemocí. Významný je obsah zinku, který je, společně s vitamínem A, nezbytný pro dobrou funkci prostaty, ale také pro zrak a stav pokožky.

Dužinu můžeme využít také jako kosmetickou masku na namáhanou a loupající se pokožku - 2 - 3 lžíce nadrobno nakrájené tykve a 0,2 l smetany uvaříme doměkka. Při dovařování přidáme trochu ovesných vloček. Vznikne nám hustá mazlavá směs. Než maska vychladne, napaříme si obličej, aby se nám rozšířily póry. Ještě teplou směs naneseme na tvář a necháme působit 20 - 25 minut.

Nežádoucí účinky a kontraindikace

U žádné z výše popsaných tykví nebyly pozorovány žádné vedlejší účinky ani kontraindikace. Některé okrasné druhy nejsou ale chuťově příliš dobré.