Blín černý – Hyoscyamus niger L.
Čeleď: Solanaceae – lilkovité
Jedná se zpravidla dvouletou bylinu, výjimečně jednoletou bylinu, která je lepkavě žláznatá, vlnatá a asi 60 cm (max 100 cm) vysoká. Kořen vřetenovitý. Lodyha je přímá, větvená, hustě krytá žláznatými chlupy. Její nepříjemná vůně připomíná myšinu. V přízemní růžici jsou listy řapíkaté. Lodyžní listy jsou přisedlé, polobjímavé, chobotnatě laločnaté nebo zubaté. Květenství jsou prodloužené vijany. Z úžlabí listů vyrůstají pětičetné květy s nálevkovitou korunou, s trojmocnými tyčinkami. Koruna má špinavě žlutou barvu s fialovým žilkováním. Plodem je břichatá tobolka.
Záměna je možná jen s jinými druhy blínu. Blín černý je řazen k ohroženým druhům naší květeny!
Blín najdeme růst na hodně zanedbaných a suchých místech, skládkách, rumištích, podél cest nebo u polí a to zejména v teplejších oblastech. Původním areálem blínu černého je Evropa, západní a střední Asie, severní Afrika a Indie. Dnes je jeho rozšíření téměř kosmopolitní, protože se šířil jako plevel a samozřejmě se i pěstoval jako léčivá rostlina. Zavlečen je do Severní Ameriky, východní Asie, Austrálie a na Nový Zéland.
Vzácnější je H. bohemicus F. W. Schmidt – blín český, jednoletka, která rostla u Prahy a ve středním Polabí.
Z 15 až 20 druhů v ČR nalezneme dva – blín černý a bílý (Hyoscyamus niger a H. albus).. Blín černý je původní, b. bílý je k nám zavlečený a najdeme jej více na jihu.
Někde se ještě dnes zachovala lidová jména jako blém, blim, lulka, blekot, šaly nebo temian.
Historie
Svůj název blín získal podle řeckého názvu hyoskýamos. Slovo se skládá z hyós, genitivu slova hws, prase, a z kýamos, bob obecný s významem "prasečí bob". Mattioli tvrdí:
"Když ho jedí divoká prasata (podle toho, co píše Helianos), ihned všechna ustrnou. Ale přirozený instinkt jim velí, aby hned běžela k vodě, kde snědí raky a tak se zachrání."
"Semeno nemá se žádnému člověku jísti dávati, neb usmrcuje a nemoc zapomnění přináší."
Konrád z Megenbergu, Kniha přírody, z přepisu knihy Bylinky z klášterní lékárny, J. G. Mayer, 2010
Ve starověku se blín využíval jako šípový jed, ale také jako analgetikum při bolestech zubů. Řecký lékař Dioscorides sepsal recept, kdy se kořen blínu povařil v octě právě pro tento účel.
Kirké byla podle bájí učená v jedovatých rostlinách a uměla zacházet nejen s blínem, ale třeba i s posedem nebo mandragorou. Během Odysseova putování proměnila jeho námořníky ve vepře. Plínius jej nazýval "bylinou apolónskou" a připisoval jeho objevení Herkulovi, slunečnímu hrdinovi spojenému s kultem boha Apollóna. Samozřejmě, sloužil také, jako velmi účinný prostředek, travičům. Říká se mu "fazole arkádského kance".
Podle Aeliana (170 – 240 n. l.) se k vytažení blínu požívala podobná preventivní opatření jako v případě mandragory, s výjimkou uvázaného psa, k blínu se uvazoval pták. Hippokratovci aplikovali blín společně s vínem na čtvrtodenní zimnici, při tetanu a ženských problémech. Při předávkování podávali oslí mléko. Podle Galéna je je součástí uspávacího a omamného prostředku s názvem philonion.
I středověké klášterní léčitelství zní tuto silně působící rostlinu. Odo Magdunensis v 11. století převzal recept od Dioscorida. Ve svém díle Macer Floridus ale přispívá i popisem dalšího využití, vně jej používal při bolestech uší, nádorech a dně. Jako první se zmiňuje, že jej lze využít vnitřně proti chrlení krve, ale že při příliš častém použití může vyvolat šílenství. V klášterním léčitelství byl blín považován za rostlinu chladivou. Věřili, že chlad z blínu vycházející může zmrazit krev v játrech a srdci, což má za následek smrt člověka. Vnitřně se tak využíval velmi zřídka.
Využíván byl též na kožní problémy, ne však na otevřené rány. Ve formě obkladu se používal při průjmech. Tato směs obsahovala mimo blínu také ocet, bílek a mateřské mléko. Průjem vznikal přebytkem tepla v organismu, proto se využila rostlina blínu jakožto chladivá.
Byl využíván i jako narkotikum a anestetikum v chirurgii, prvně v 9. století, pod názvem spongia somnifera, společně s mákem, mandragorou a dalšími bylinami. Šťáva, která z těchto bylin vzešla byla kapána na houbu, která se přiložila k ústům a nosu a dotyčný vdechoval výpary z těchto rostlin před operací. Stávalo se však, že se pacient již neprobudil.
"Semeno větší má sílu nežli listy. A účinek má svazovati dohromady, zabíjí, ale má i sílu spánek přivoditi."
Lipská nauka, z přepisu knihy Bylinky z klášterní lékárny, J. G. Mayer, 2010
Jedno z nejpopulárnějších využití blínu byly v historii létací masti čarodějek. Albert Veliký o nich napsal, že jsou vyváženou směsí těch nejjedovatějších rostlin, například rulíku, bolehlavu, oměje a blínu. Míchaly se do vepřového sádla nebo tuku z jehněte. Samozřejmě se objevují spisy, kde se najdou i nařčení z používání tuku z lidí nebo přímo z novorozenců. Žádná receptura dnes není přesným přepisem původních mastí a před míchání i využitím varuji! Nezkoušejte to! Všechny výše zmíněné rostliny jsou smrtelně jedovaté!
Čarodějnice údajně využívaly létací mast při Valpružině noci. Jednalo se spíše o duševní cestu. Takovou cestu si dle knihy Florarium od Alfreda Cattabiani, vyzkoušel Gustav Shenk, který ale nepoužil mast, nýbrž vykuřování. Inhaloval semena blínu černého a takto to popsal ve své knize The book of Poisons:
"Sevřel jsem zuby a přetékal jsem zlostí. Vím, že jsem se chvěl strachy, ale vím také, že mě zaplavil zvláštní pocit blaha a fantastický pocit, jako bych měl lehčí nohy, které se vzdalovaly a odpojovaly od těla (tento pocit postupného tělesného rozpadu je pro otravu blínem černým typický).Všechny části mého těla jakoby odcházely pryč. Hlava mi narůstala, až jsem dostal pocit, že spadne. Ve stejném jsem nabyl dojmu, že létám. Děsivá jistota, že s rozpadem těla se přiblíží můj konec, byla vyvážena očistnou radostí z létání. Vznášel jsem se prostorem, kde vířily mé halucinace – mraky, padající nebesa, stáda zvířat, listí, které bylo jiné než normální listí, vlnící se pásy řek a pára z roztavených kovů."
Podle legend blín také pomáhal lidem předvídat budoucnost nebo pomohl zprostředkovat styk s "jiným světem". Byly mu také přisuzovány afrodiziakální účinky. Semena se v lázních sypala na žhavé uhlíky a tak přivodila erotickou náladu.
"Užívanie jest bláznovstvie a spanlivost škodlivou přivodí a mozk i duchy smysluov mrtvie. Ale ten, který má květ bílý a seménko bílé, k lékařství béře se… olej vybitá ze semene jeho dnám horkým užitečný jest, v horkosti hlavní pro nížto nemocný spáti nemuož. Olejem tím čela, židoviny, pulsy pomazati příhodné jest..."
Knieha lékarská, kteráž slove herbář aneb zelinář, Jan Černý, znovu vydaná 1981
Vazby mezi léčením a náboženství byly v historii velmi silné a tak se blín využíval také při náboženských obřadech. Například při iniciačních obřadech se blín přidával do rituálního nápoje a pomáhal k euforii věřících. V hrobkách z doby bronzové se dochovaly známky použití blínu v nápoji , který byl údajně podobně připravovaný jako dnešní pivo.
"V homeopatii užívá se šťáva s lihem smíšená proti červům a bolestem křečovitým, proti padoucnici, posunčině, kašli, zimnici, horečce, blbosti, zánětům mozku i střev, proti vzteklině, neduhům očním, souchotinám, proti průjmu a dávení; proti chrlení krve a křečím v měchýři. Dávají se 1 – 2 kapky 1 -6x rozředěné, jednou neb několikrát denně, dle okolností."
Dr. V. K., Český herbář, nakl. Alois Hynek, Praha 1899, v přepisu z knihy Herbář aneb od anděliky k žindavě, J. Bednářová, 2015
Během druhé světové války se alkaloidy blínu používaly k přípravě slavného séra pravdy. Dotyčný se dostal do takového stavu uvolnění, že bylo možné z něj dostat potřebné informace.
"Povolavše rychle lékaře, hleďme zatím u otráveného co nejdříve způsobiti dávení, což se i bez dávidel podaří, lechtáme-li jej pérem v oleji namočeným na zadní stěně hltanu. Kdyby tento prostředek dávení nepůsobil, doporučuje se užiti za dávidlo roztoku modré skalice (na malou špičku nože, prášku do sklenky vody). Zatím připravme silnou kávu nebo ruské thé (čaj) a po vydatném dávení dávejme ji nemocnému, v malých, ale častých dávkách. Studené obklady na hlavu, omývání octem, hořčičné náplasti na lýtka, také teplé koupele nohou a rukou přispívají k ulevení bolestí i zmenšení nebezpečenství. Také k tomu jest hleděti, aby dotyčný neusnul, proto doporučuje se jej sem tam voditi, třeba se i vzpíral. Vše ostatní zařídí přivolaný lékař."
Prof. Dr. J. Dlouhý, Herbář, cca 1900
Sběr
Sbíranou drogou je list, nať a semena. Sbíráme od června do srpna, případně do září. List a nať na začátku kvetení, VI. až V. Obojí je náchylné na otlak, suší se rychle ve stínu. Teplota je přípustná do 40 °C. Semena získáváme vymlácením tobolek. Sbíráme těsně před plnou zralostí, kdy se seřízne nať a tobolky se nechají dozrát. Pracujeme v rukavicích a chráníme si oči.
Obsahové látky
Tropanové alkaloidy (0,04 – 0,08 %) – skopolamin, L-hyoscyamin v poměru cca 1:1. (Hyoscyamin je levotočivý izomer atropinu, který je dvakrát účinnější než atropin.) Droga páchne omamně a chutná hořce a slaně. V semenech najdeme olej složený z kyselin linolové, palmitové a stearové.
Využití
Oficiálně: spamolytikum, parasympatolykum a antiastmatikum – využité ve směsi.
Blín se jako léčivka používal od nepaměti, ale dnes jej můžeme pohodlně a bezpečně nahradit moderními léky. Starší zdroje uvádějí jako jeden z vedlejších účinků šílenství. Nejznámější jsou jeho analgetické vlastnosti. Používali ho nejen lékaři, chirurgové, ale i kati před vykonáním trestu smrti. Plod blínu připomíná zub, stoličku a podle signatur se tak využíval blín i jako analgetikum při bolestech zubů a při trhání.
Droga se využívá jako účinný prostředek proti bronchiálnímu astma, k odstranění žlučníkových a ledvinových kolik. Další využití je při zvýšené sekreci žaludečních šťáv a při žaludečních vředech nebo při některých nervových kolikách.
Při bolestivých kloubech a neuralgiích se maže olej připravený z listů blínu černého.
V homeopatii se využívá proti nespavosti nebo při nevolnosti při cestování.
Toxicita
Klasifikace: neurotoxin, halucinogen. Extrémní toxicita (L. Jahodář uvádí jako minimální smrtelnou dávku už 15 semen).
Celá rostlina je prudce jedovatá, především potom listy a semena. Ještě jedovatější je americký druh Hyoscyamus muticus, který najdeme i v přední Asii. Pěstuje se hlavně v Indii a Egyptě, obsahuje více L-hyoscyaminu (0,5 – 1,4 %), ale méně skopolaminu. Tropanové alkaloidy výrazně ovlivňují CNS, v menších dávkách dráždí, ve vysokých způsobují ochrnutí. Omezují sekreci potních i slinných žláz, žaludečních šťáv a rozšiřují zornice.
Alkaloidy způsobující halucinace jsou velmi jedvaté, zvláště pak skopolamin je zodpovědný za tyto vlastnosti – záměna realita, halucinace, téměř materiální vnímání světa představ. Nicméně má rostlina také nezanedbatelné vedlejší účinky – prudké křeče, tachykardie, ztráta vědomí, někdy i ztráta vědomí. Použití pro navození halucinogenního stavu je velmi nebezpečné, protože dávka pro vyvolání takového stavu je velmi blízká dávce smrtelné.
Příznaky otravy blínem jsou podobné jako u rulíku. Sucho v ústech, dávení, poruchy řeči, rozšíření zorniček a ztráta vidění. Po té přijde silné mozkové dráždění, excitace a po ní hluboký útlum doprovázený velmi nízkým krevním tlakem, špatným dýcháním a smrtí v bezvědomí.
Přežitá otrava blínem na lidech zanechává trvalé následky, nevratné duševní poruchy a ztrátu paměti. Smrtelnou dávkou u dětí může být už 15 semen, u dospělého až 100 semen. Semínka jsou velmi drobná, není problém je požít, většinou se však jedná o záměrné užití. bezprostředně po požití dochází ke zdvojení vidění, bolestivým křečím žvýkacích a šíjových svalů, k zuřivosti a agresivitě.
U zvířat nejsou otravy známé.