ŠALVĚJ LÉKAŘSKÁ - Salvia officinalis L.

Čeleď: Lamiaceae Martinov - hluchavkovité

Šalvěj lékařská je vytrvalá rostlina, polokeř, původem ze Středomoří. Její název je pravděpodobně odvozen od slova "salvare" - léčit, nebo "salvus" - zdravý. Někteří bylináři sbírají také šalvěj luční (Salvia pratensis L.), která má ovšem prokazatelně jiné složení obsahových látek s nižším, podílem těch důležitých. Dalšími planě rostoucími druhy jsou šalvěj přeslenitá (Salvia verticillata L.) a žlutě kvetoucí šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa L.).

Historie

V antice považovali listy šalvěje za symbol věčného života. Věřili, že umí posílit paměť. Využívali ji také v potravinářství jako konzervační prostředek. Plinius ji předepisoval při hadím uštknutí, na epilepsii, střevní parazity, onemocnění plic, při "vodnatelnosti břicha" a také k vyvolání menstruace. Podle Aetiuse ženy věřily, že jim pomůže k plodnosti. Také dokládal, jak se to osvědčilo v Egyptě po velkém moru, kdy se populace začala rychle obnovovat.

Šalvěj lékařská je sice ve Středomoří původním druhem, ale používaly se i jiné druhy šalvějí. Například šalvěj jabloňolistá - Salvia pomifera L. Dioscorides zřejmě mluví o šalvěji pestré - Salvia horminum L. (dnes šalvěl zahradní - Salvia viridi L.). Plinius měl namysli šalvěj uherskou - Salvia aethiopis L. (dnes šalvěj etiopská). Ta uměla podle pověsti vysušit i vodu v potoce. Podle jiného sdroje popisují Plinius i Dioscorides šalvěj jabloňolistou, kterou nazývají: Dioscorides "elisphakos" a Plinius "salvia". Theofrastos nazýval šalvěj lékařskou "sphakélos".

"Šalvějná voda nervy studené zahřievá a měkkost i židkost jich stvrzuje a tvrdost jich, i muškuluov i svazuov opravuje, a to v pakostniciech, bolestech, křečiech, v třesení, v padúcí nemoci, v ukřivení úst. Oteklost masa okolo zubuov i bolesti zubní hojie a to vymýváním, obkládáním. Všem udóm nervovním prospievá."

Jan Černý, Knieha lékarska, kterážto slove herbář aneb zelinář, Norimberk, 1517,

v přepisu v knize Herbář aneb od anděliky k žindavě, J. Bednářová

Ve středověku ji nalezneme ve spisu Regimen Sanitatis Salernitanum, který její léčivé schopnosti vyzdvihuje tak vysoko, že si sám pokládá otázku, jak je možné zemřít při užívání této zázračné rostliny. Už v 10. století věřili arabští lékaři, že šalvěj dokáže lidem prodloužit život až do stádia nesmrtelnosti. Tuto víru do Evropy přivezli křižáčtí bojovníci. Karel Veliký ji nařídil pěstovat ve své Capitulare De Villis, v inventáři panovnických statků. Hildegarda z Bingenu ji doporučuje užívat při bolestech hlavy a při problémech s trávicím a dýchacím ústrojím. Pokud ji smícháme s routou, získáme účinný protijed, a smícháním s červenou růží zase lektvar proti "smilné žádosti". Můžeme ji najít také na plánu ze Sankt Gallenu v zahradě léčivých rostlin a v poezii Walahfrida Straba, který ji doporučil na závrať, zažívání, kašel, epilepsii, žaludeční bolesti i na hojení vředů.

"Šalvěj se jako první vyjímá na čestném místě,

Sladce vonící, mocná svou silou a léčivá k pití."

Walahfrid Strabo, De Cultura Hortum, v překladu J. Šimek, De Cultura Hortum, O Zahradnictví

V 16. století přivezli šalvěj z Holandska do Číny. V Číně ji předepisovali lékaři při nespavosti, depresích, podráždění trávicí soustavy, duševních nemocích, při zánětech bradavek u kojících matek a při menstruačních potížích. Britský bylinář John Gerard napsal, že šalvěj je dobrá na hlavu a mozek, urychluje smyslové vnímaní a paměť, vrací zdraví ochrnutým, posiluje šlachy a zbavuje lidi chvění a třesu.

V 17. století Nicolas Culpeper doporučil šalvěj svařenou ve víně nebo ve vodě k výplachům úst při aftech, bolesti v krku, oparech a k omývání genitálií mužů i žen. Při kolonizaci Severní Ameriky byla dovezena a užívána mimo jiné také na mořskou nemoc a proti střevním parazitům. Američtí eklektici používali šalvěj při snižování horečky, obklady na artritidu, nálev jako prostředek potlačující sexuální touhu.

Sběr a zpracování

Pěstování šalvěje lékařské zde.

Sbíráme nezdřevnatělou nať - Herba salviae, nebo jen listy - Folium salviae, před úplným rozkvětem. Nejlépe od května do července. Sbíráme za suchého počasí, kolem poledne. Sušíme ve stínu při teplotě do 35°C. Droga nesmí zhnědnout, barva zůstane zelená až stříbrošedá. Listy i květy sdrhneme ze stonku po usušení. Čerstvou nať můžeme využít pro přípravu tinktury nebo na šalvějové víno.

Obvyklým zpracováním ke kloktání je nálev z jedné lžíce šalvěje (asi 5g), který se přelije vroucí vodou a nechá se přikrytý louhovat 15 minut, poté se scedí. Nálev se kloktá minimálně 3x denně. Lepší než kloktání je přikládat roztok na postižené místo pomocí vatového tampónu. "Čaj" k vnitřnímu použití se připravuje z 1,5 - 3 g drogy a 250 ml vroucí vody, louhujeme po dobu 15 minut.

V malých dávkách, podávaná jako vychlazený nápoj snižuje pocení. Nejúčinnější je jako tinktura, podávaná obvykle v dávce 20 - 25 kapek 3x denně. Silněji působící může být také vinný nálev. Většinou se užívá samostatně. Protizánětlivé látky jsou špatně rozpustné ve vodě, proto se užívá tzv. lihovodného roztoku. Dávkuje se 1 lžička tinktury na 1 sklenici nálevu zevně, a vnitřně 1 lžička tinktury na 125 ml nálevu. Účinnost šalvěje klesá v odvaru - droga by neměla procházet varem, pouze zaléváme vroucí vodou.

Obsahové látky a účinky

Významné obsahové látky šalvěje jsou silice - především thujon, cineol, kafr, borneol, a glykosidy - antokyany, kumariny, digitalisové glykosidy, flavonoidy a hořčičné silice. Dále obsahuje hořčiny a třísloviny, katechinové třísloviny, pseudotřísloviny, kam patří některé organické kyseliny jako kyselina kávová, saponiny, slizové látky, mastné oleje, anthranoidy, salicin, triterpeny, hořčina karnosol, diterpenové hořčiny abietanového typu, lakton salvin s fytoncidní účinností, saponiny, pryskyřičné látky, vitamíny skupiny B a látky podobné ženskému hormonu estrogenu.

Rod Salvia L. - šalvěj je velmi často studovanou léčivou rostlinou. Podle knihy jež vyšla v roce 2011 bylo jen od roku 1995 v databázi Medline publikováno více než 1400 odborných prací s touto tématikou , a každým rokem tyto práce přibývají. Je to jeden z velmi často studovaných rodů také na Mendelově univerzitě, Zahradnické fakultě. U rodu Salvia L. bylo popsáno na 500 chemických individuí.

Hlavními vědecky potvrzenými účinky jsou:

• Antibakteriální
• Fungistatické - potlačuje růst hub
• Virostatické
• Antidiabetické - léky k léčení cukrovky (diabetes mellitus)
• Inhibiční účinky na acetylcholiesterázu
• Zevně - účinky při zánětech mukózy - nosních sliznic a hrdla

Působí protizánětlivě, mírně močopudně, svíravě, ničí hlísty a snižuje sekreci potních žláz. Je užívána při obtížné menstruaci a v přechodu. Užívá se i jako antibiotika při gynekologických zánětech, zánětech močových cest a zažívacího ústrojí. Zevně se užívá na nehojící se rány. Vyrábí se z ní kloktadlo při bolestech v krku a při zánětu v dutině ústní, po extrakci zubu nebo krvácení dásní.

Planě rostoucí druhy se používají zejména při vnějším užití, ke koupelím při protirevmatické léčbě.

Nežádoucí účinky a kontraindikace

Při předávkování se mohou objevit příznaky thujonové intoxikace. V žádném případě drogu nesmějí užívat těhotné a kojící matky - snižuje tvorbu mateřského mléka. A nedoporučuje se používat dlouhodobě.

Problematickou látkou v šalvěji je právě thujon, u něhož už v minulosti byla prokázána toxicita. Mezi nežádoucí účinky patří zmatenost, závratě, halucinace, křeče, status epilepticus nebo další neurotické symptomy. Naštěstí v šalvěji je obsažen v tak malém množství, že k otravě prakticky dojít nemůže. Při kloktání riziko nehrozí, jen ve výjimečných případech můžeme pociťovat pálení nebo přecitlivělost zubních krčků, zejména při lokální aplikaci.

Při přípravě "čaje" se do roztoku dostane dávka asi 2 μg/ml thujonu. Akceptovatelná denní dávka je podle současných výzkumů 0,11 mg/kg/den, mohli bysme tak vypít až 22 hrnků tohoto nápoje. Nebezpečí ale hrozí u dětí, u kterých je výrazně nižší tělesná hmotnost.